Povídání...

Milí přátelé!
Karel Kryl se narodil 12. 4. 1944 v Kroměříži jako prostřední z Krylovských dětí. Náš táta měl tiskárnu a nebyla to tiskárna ledajaká. Říká se tomu bibliofilská – tiskly se u nás básničky,obrázky a grafika,navíc vše muselo být v absolutní kvalitě. Tu tiskárnu zakládal náš dědeček někdy začátkem minulého století ještě se společníkem Scottim v Novém Jičíně, kde tiskárna fungovala až do okupace Němci. Pak se musela česká tiskárna ze Sudet odstěhovat do „vnitrozemí“ do Kroměříže. Za zhruba 40 let činnosti u nás tiskli či spolupracovali lidé jako Petr Bezruč, bratři Čapkové, Reynek, Zahradníček, František Halas a další, stejně tak malíři – Max Švabinský, Karel Svolinský či František Tichý, rytci Ferdyš Duša, Leopold Parma a další umělci a grafici.

Nicméně vše fungovalo až do roku 1950,kdy přišli soudruzi komunisti s krompáči a kladivy, tiskárnu rozmlátili a odvezli do šrotu. Náš táta byl označen jako vykořisťovatel a byl donucen budovat socialismus – Novou huť Klementa Gottwalda v Ostravě či házet lopatou u Pozemních staveb. A my tři děti jsme byly rovněž určeny pro JZD nebo doly. A tak v r. 1957, kdy sestra končila základní školu, rodiče řešili dilema, jak nás postupně nějak dostat aspoň na střední školu, takže jsme se někdy v březnu na prudko stěhovali z Kroměříže do Nového Jičína, kde se shodou okolností uvolnil byt po naší velmi nemocné babičce. Odtud – světe div se ! - se sestra ještě ten rok dostala na keramickou školu do jihočeské Bechyně, rok poté se na stejnou školu dostal i Karel a o další tři roky později jsem šel na střední školu i já, na hutnickou do Frýdku Místku.

Karel byl odmalička dost problémové dítě. Narozen ve znamení berana, také takový byl – tvrdohlavý až běda. I na rodinných fotografiích se obvykle všichni tváří normálně, jen Karel naštvaně. Jako děti si naprosto nemůžeme stěžovat, že bychom neměly pěkné dětství. Rodiče se snažili nedat na sobě znát příkoří ze strany mocných a tak nás každou neděli (v sobotu se pracovalo) od časného jara do pozdního podzimu vyváželi do Chřibů, kde jsme v lůně přírody měli možnost se vyřádit, učili nás jak se jmenuje která houba, kytička či strom, podle čeho se to pozná a také hlavně jak se chovat v přírodě. Tam, co jsme jezdili nejčastěji, vedla železniční trať : Kotojedy – Jarohněvice – Šelešovice – Olšina.. ..Zdounky. Na Olšině na zastávce v polích, jsme s tátou někdy brzy ráno vystoupili a ranní rosou pospíchali k „našemu“ potůčku. Táta uřízl lískový prut, navázal na vlasec háček a už jsme se plížili podél potoka a chytali jsme pstruhy. Na černo, na žížalu ! Já vím,že se to nesmí, ale tehdy se psal rok 1952,53...

Dalším vlakem za námi přijela maminka s Karlíkem a Maruškou. Pak někde „ u klád“ jsme se setkali, udělali rojnici a sbírali v lese cestou houby. A u nás se sbíralo všechno ! Naši s sebou nosívali atlas hub a zkoumalo se, zda jsou jedlé skutečně nebo jen jednou. Karel byl človíček, který byl vždy nespokojený a nic ho nebavilo. Když neměl trpělivost na sbírání či hledání hub, aspoň kopal do pařezů. Jednou kopl, pařízek se vyvrátil a zpod něho se vyřítil roj rozzuřených vos. Karel prchal z kopce lesem, cestou ztratil i zavázané kecky, řval: Vosíí!! a skončil dole v potůčku, kde jsme si vyhrabali jámu na koupání a rozzuřené vosy kroužily kolem jeho hlavy. Od té doby už do pařezů nekopal.

Už jako pětiletý uměl Karel plynule číst a tak později ve škole byl zdrojem všemožných problémů. Učila nás postupně všechny tři paní učitelka Boženka Roušarová češtinu. Jednou, když byl Karel asi ve 3. třídě, něco vysvětlovala ohledně nové látky a psala při tom na tabuli. Udělala však gramatickou chybu. Bráška se okamžitě začal hlásit, jenže paní učitelka na to nebrala ohled. Později se přece jen zeptala proč se hlásí a Karel jí na to řekl, že má na tabuli chybu. Chvíli se dohadovali, až přece jen přišla ke slovu „Pravidla českého pravopisu“ – a chyba tam skutečně byla ! Odpoledne pak u nás zazvonili Roušaři, přátelé našich rodičů, táta je šel přivítat, ale nechtěli jít dále, že nejdou jako přátelé, ale jako učitelka syna, který ji „zesměšnil!“ Táta hned volal Karla, že co zase provedl a když si vše vysvětlili, táta Karla ani nepokáral, protože to nebyla jeho chyba, ale chyba paní učitelky. Je zvláštní,že se pak naši přestali stýkat ! Proč asi ?!

Jiná příhoda byla mezi Karlem a „Spajdou“ – Jindřichem Spáčilem, spisovatelem a kantorem, který nás učil dějepis. V jedné hodině ten droboučký Karlík jednoznačně nedával při výkladu učiva pozor, klimbal si nohama a koukal po vrabcích na drátě. Toho Spáčila to dožralo a schválně začal látku vykládat pozpátku. Druhou hodinu pak Karla vyvolal, že mu dokáže, že nedával pozor a Karel mu to klidně zopakoval tak špatně, jak to ten Spajda vykládal. Na rozdíl od předešlé historky, se spolu s tátou tomu docela dlouho smáli, jak ho ten Karel dostal!

Další kapitola se týká bráškových zájmů a zálib. Všechno ho vždy bavilo jenom chvíli. Ještě v Kroměříži začal sbírat minerály. Vzniklo to tak, že jsme vždy o prázdninách jezdili k babičce a dědovi do Frýdku Místku a tam, v pískovně za „Lesním zámečkem“ jsme si hrávali a sbírali vyplavené barevné „šutry.“ Mne to drží dodnes, jeho to velmi brzy přestalo bavit. Také začal pěstovat kaktusy. V Kroměříži jsou dvě překrásné zahrady – parky. Podzámecká a Květná. Jedno léto šel Karel jen tak v trenýrkách a tričku do Květné, vlezl tam do skleníku s tropickou květenou a ulomil jednu placku opuncie. Protože neměl nic, kam by svůj lup ukryl, strčil ostnatou potvoru na holé tělo za tričko a s krvavým břichem svůj úlovek slavnostně přinesl domů. Tak se u nás začaly sbírat a pěstovat kaktusy. Já, abych se mu vyrovnal, jsem chtěl také něco pěstovat, a tak ke kaktusům přibyly všelijaké bromélie (agáve, aloe, tchýniny jazyky atd.). Karel začal jeden čas také sbírat známky. Samozřejmě ho to bavilo jen krátký čas, ale já jsem hned také začal sbírat pro změnu nálepky ze zápalek a také přebaly od žiletek. Ono tehdy nebylo „Mach 3 turbo! “Bráška také, po vzoru našeho táty, začal chytat ryby. Byl možná pětkrát a protože byl hrozný neposeda, tak nic nechytil, čímž bylo po zájmu.

V té době jsem Karla dohnal ve vzrůstu, vzal jsem tedy jeho dětský rybářský lístek a začal na ty ryby chodit sám. Jednou, to mi byl asi 9 let, jsem vzal udici, batůžek přes rameno a vydal, jsem se na ryby. Potkal jsem další dva „smrady“, kteří se hned ke mně přidali, jako že půjdou se mnou. Šli jsme v Kroměříži k železničnímu mostu. Na druhé straně seděli dva starší rybáři. Jako hlupáčci jsme pak donekonečna mleli jednu sprostou odrhovačku stále dokola, v domnění, že nás na tu druhou stranu přece nemůže být slyšet! Za chvíli však přišel rybářský kontrolor a z druhé strany se ozvalo : Vezmi těm darebákům papíry, jsou sprostí, až hrůza! Strážný pak povídal, že se s naším tátou moc dobře zná, že si to s ním vyřídí a ten pak že si to vyřídí se mnou. Našim pak bylo docela divné, že najednou nějak nechci chodit k vodě. Stejně si myslím, že se to táta dověděl, jenže to byl velice moudrý pán, kterému bylo jasné, že jsme ani vlastně netušili, co zpíváme. Nicméně ten text si pamatuji dodnes !

Odchodem do Nového Jičína vlastně to pravé dětství skončilo. Sestřička odešla do Bechyně, pak za rok i bráška a já zůstal s rodiči doma sám. Hledání nových kamarádů, seznamování se s novým prostředím, strašný rozdíl mezi způsobem řeči na Hané a na severu Moravy! V Novém Jičíně nás učil postupně pan učitel Hubálek, který také vedl národopisný soubor Javorník a taky dětský Javorníček. U nás doma se hodně zpívalo, hlavně lidovky, „Sedí sokol na javori, V širém poli studánečka z kameňa, Konopa, konopa a další. Měli jsme k folkloru docela blízko a tak jsme postupně všichni tři měli své folklorní období. Já asi nejdéle, protože mě to drželo skoro 8 let. Odchodem sourozenců do Bechyně jako by pro mne skončilo dětství. Ty tam byly nedělní výlety, táta byl čím dál víc nemocen a snažil se čelit zákeřné nemoci do poslední chvíle.

Možná by bylo dobře se vrátit k tomu, kde Karel přišel k písničkám a básničkám. Ona už naše maminka byla docela aktivní básnířka a autorka povídek či pohádek, které dost často byly otiskovány v literárních sloupcích regionálních novin na severu Moravy. Asi jsme trochu toho nadání zdědili a protože u nás doma bylo vždy dostatek kvalitní literatury, bylo k vlastní tvorbě už jenom skok. Karel měl vždy jeden veliký problém – svou výšku. Navíc mu brzy začaly řídnout vlasy, a tak ho ty holky moc nechtěly. Tak, z nešťastné a platonické lásky, si Karel začal psát básničky. V té době se ještě v sobotu učilo i chodilo do práce, takže moji sourozenci většinou zůstávali v Bechyni i přes víkendy. Ono to z Jižních Čech na sever Moravy bylo přece jen hodně daleko. V té době pak často chodili dolů k Lužnici do loděnice, jednak jezdit na lodích a také se tehdy při té loděnici scházela trampsko-vodácká „Osada Zlatý klíč“, jejíž členové byli třeba i Wabi a Miky Ryvolové, spisovatel Géza Včelička a spousta dalších trampských autorů. Tam se Karel dostal ke kytaře, naučil se hrát všechny ty Askalony, Niagáry či Slabochy Beny. A tak, když máte své vlastní, dostatečně přesně rytmické texty, svádí vás to k napsání i hudby. Karlova první píseň však, jak by se dalo předpokládat, není milostná, ale spíš legrační, neb nese název: „Potkal jsem svou tchýni na mostě v Bechyni.“

Všechny Krylovské děti mívaly problémy kázeňské. Takové ty třídní a ředitelské důtky nebyly nic neobvyklého. Ne že bychom byli takoví „grázlové“, ale bylo to dáno dost často naší výchovou. Byli jsme vedeni k přímosti myšlení i jednání, což bylo často pro tzv. pseudopedagogy bráno jako drzost. Já jsem svou první dvojku z chování dostal už v sedmičce za to, že jsem na schůzce pionýrů nabídl vedoucí cigaretu, ona to na mne „práskla“ a dvojka byla na světě! Moji sourozenci to na škole v Bechyni dotáhli ještě o stupeň dále a k vyloučení z internátu, nicméně jsme všichni tři absolvovali střední školu s maturitou. Karel dostal „umístěnku“ do Teplic do Keramických závodů. V té době začala i ve větších provinčních městech vznikat divadla malých forem, divadélka poesie, malé scény, a tak bráška spolu s kamarády zakládal v Teplicích divadlo poesie, kde měl poprvé možnost si vyzkoušet, co je to stát před obecenstvem s vlastním recitalem. Velmi brzy však byl povolán do armády, sloužil v Dobřanech u Plzně u protiletadlové obrany. Pokud se chtěl někdo častěji dostat z kasáren na pivo či za holkami, musel kromě vojančení dělat i něco navíc – hrát fotbal, mít kapelu nebo něco takového. A tak Karel, aby se s kamarády dostali častěji z kasáren, vymyslel poeticko-písňové pásmo a nazval ho „Nálet na blbý“.

Přihlásili se pak do ASUT - armádní soutěž umělecké tvořivosti a postupovali pak výš a výš, neb byli vysoce hodnoceni. Až to došlo do ústředního kola, kde už přece jenom ti důstojníci nebyli tak omezení a chtěli po Karlovi vědět, o čem to je. Bráška pak musel chtě-nechtě dodat texty, tam se ti důstojníci dověděli, že ti blbí v názvu jsou oni sami, Karla zavřeli do basy na 21 ostrých a dál se to hrát nesmělo. Pro Karla byla tato doba velice traumatizující, neb každý, kdo narostl jen třeba o 1 cm více, či nosil o pásku na rameni více, si na toho drobného človíčka vyskakoval. Většinou ovšem narazil, protože můj bráška málokdy ustoupil ze svých názorů. Vrátil se z vojny docela zdeptán a byl rád, že může znova pracovat a taky znova se věnovat práci v divadle. V té době ho to přece jen táhlo domů na Moravu. Také se postupně skamarádil s takovými lidmi, jako třeba s Mílou Zapletalem (dnes šéf přes soutěže Miss), Tomášem Tlámou, televizním moderátorem, či s dnešním ministrem kultury Pavlem Dostálem. A ti ho nakonec přetáhli zpět domů a Karel pod ochrannými křídly ostravského rozhlasu dostal příležitost jezdit jako krajánek po vlastech Českých, Moravských a Slovenských s vlastní tvorbou po mládežnických klubech, divadlech malých forem a malých scénách. To vše až do srpna 1968.

V té době jsem pro změnu zase já byl na vojně. Sloužil jsem u tankového vojska v Podbořanech a 21. srpna jsem to měl „za 32“. Když jsme se s mojí ženou v roce 2002 stěhovali tam z Nového Jičína do Podbořan, stále mi hlavou běžela otázka, zda mám dosud v sobě ten hrůzný pocit z dnů 21. 8. 1968 a dnů následujících. Spojenecká vojska obsadila tanky všechny příjezdové a odstavné plochy kolem celých kasáren, měli 24 hodin stále nastartováno, připraveni kdykoliv vyrazit do útoku, nabito ostrou municí a my, když jsme šli kolem drátěného pletiva kasárenského plotu beze zbraní, mířily na nás kanóny a posunovaly se tak, jak jsme se přemisťovali i my. Pak stačilo, aby komukoliv z těch vystresovaných cizinců ruplo v hlavě a zmáčknul spoušť. Určitě by to drátěné pletivo nezastavilo střelu průměru 100mm!

Karel byl v ten večer spolu s našimi rodiči na kratičké dovolené u známých na chatě v Roštíně. To je vesnice v Chřibech, kde je kolem spousta chat. Protože byl u protiletadlové obrany, bylo mu jasné, že to, co lítá v noci po nebi, určitě nejsou pravidelné dopravní spoje, ale že se děje něco hrozného. Ráno se pak dověděli, že jsme byli okupování ne nepřítelem, ale spojenci! Pospíchali pak na vlak do Kroměříže (nikdy jsme neměli auto), ve vlaku probírali rodičovskou a bratrskou starost o nejmladšího z rodu Krylů, který zrovna je u zbraní. Tak vlastně ve vlaku z Kroměříže do Nového Jičína vznikla Karlova nejslavnější píseň „Bratříčku,zavírej vrátka!“

Ještě se vrátím k době, kdy Karel odešel z Teplic zpět domů a vlastně byl bez pravidelného zaměstnání. Táta to velmi těžce nesl. Jednou seděli oba Karlové v hospůdce u oběda, hrálo tam rádio a Karel mladší neustále kritizoval stupiditu textů. Táta mu říkal, ať nekritizuje, když sám něco takového není schopen udělat. Vsadili se spolu, že Karel do půl hodiny nějaký text napíše, bráška vyhrál – tak vznikla velmi kvalitní věc „Král do boje táh´“. Okupace 21. 8. 1968 dostala bratříčka do veliké popularity. Manželé Černí vedli takovou písňovou soutěž s názvem „12 na houpačce“, kde byly postupně zařazovány písně a posluchači hlasováním určovali pořadí. Karlův „Bratříček“ byl zařazen a pokud ne hned napoprvé, tak podruhé už jistě skončil na místě prvním. A tak bráška dostal možnost cestovat po republice se svou vlastní tvorbou a lidé tak aspoň v jeho písních chtěli slyšet nějakou naději. Na podzim 1968 také byla vydána gramofonová deska “Bratříčku, zavírej vrátka!“

Nicméně v r. 1969 přišel k moci Gustáv Husák, začala doba normalizace a došlo k „utahování opasků“. Někdy jsem měl pocit, že to snad dojde až k podobným extrémům jako v letech padesátých. Karlova gramo deska, stejně jako třeba „Černí baroni“ - kniha Miroslava Švandrlíka o útvarech PTP – byla stažena z oběhu a uložena na tzv. index nežádoucí kultury a jen jsme byli zvědavi,jak dlouho brášku nechají bez povšimnutí zpívat. Ještě v létě 1969 směl Karel legálně vycestovat na nějaký písňový festival do Norska a my jsme už tehdy čekali, že se možná nevrátí. Jenže Karel docela s drzostí přijel zpět, dokonce si dovolil (měl fakticky oficiální pozvání!) odjet do Bratislavy na tehdejší mezinárodní písňový festival s názvem „Bratislavská lyra, kde mezi těmi hvězdami populární písně zpíval svou „Bílou horu alias Poslední Moravan“.
Refrén této písně zní :
„Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry,hřeben větru rozčesává pera plamenná, věřili jsme na pokoru u popravčí káry, zlatá doba nenastává, bude kamenná!"
Soudruhovi Husákovi se to velmi nelíbilo, protože vzápětí někde při veřejném projevu se k tomuto textu vracel a že je nám tady s našimi sovětskými soudruhy dobře. Znamenalo to, že kolem Karla se začaly stahovat mraky a my jsme jen čekali, kdy si pro něj přijdou. Zda záměrně nebo to byl komunistický šlendrián, dali Karlovi ještě jednu příležitost k vycestování. 9. září 1969 směl podruhé legálně vycestovat na další z festivalů tehdy do NSR. Bráška tak, bez znalosti cizích jazyků (museli jsme se povinně učit světový jazyk- -ruštinu!), bez prostředků s penězi jen na cestu tam a s kytarou, s taškou svých osobních věcí tak na jeden týden, vycestoval. Když se zhruba za týden měl vrátit, tak zjistil, že se mezi tím zavřely hranice, spadla „železná opona“ a že tím pádem musí řešit obrovské dilema. Buď zůstat ve svobodném světě a pokusit se zajistit si zaměstnání, doučit se postupně jazyk, zkrátka státi se plnohodnotným občanem ve svobodné zemi, nebo měl tu snazší cestu – vrátit se domů. Dalo se však počítat s tím, že by velmi brzy skončil v některém z koncentračních táborů typu Jáchymov, či v některé komunistické věznici. Karel zvolil variantu první a pak jsme se „jenom“ dvacet let neviděli.

Co je to 20 let?! Snad na dokreslení:
Karel odešel 9. 9. 1969. Par dní před tím, 25. 8. 1969 ne nám narodila naše první dcera Hanička. Bráška, než odejel, byl ještě zastaven u nás a měl možnost si to miminko pochovat v náručí jako hrdý strýček. Když se Karel vrátil 30. 11. 1989, přišla ho přivítat dvacetiletá žena! To snad byl šok pro nás oba, protože v tom každodenním boji o chléb náš vezdejší, si člověk ani nepřipustil, že už uplynulo dvacet let! Jen jsme zjistili, že jsme starší, já tlustější a oběma nám ubylo vlasů, ale na těch dětech to bylo jednoznačně k poznání. Karel se přiznal, že by určitě tak brzy po „Sametové revoluci“ nepřijel, ale postihla nás velmi smutná událost – zemřela maminka. Její srdce nevydrželo tu obrovskou euforii z pádu totality a že snad konečně bude smět vidět svého staršího syna. Bráška tak přijel na sociální vízum na 24 hodin na pohřeb. Druhý den jsme mámu doprovodili na poslední cestě za neutuchajícího zájmu soudruhů z STB, kteří si na hřbitově nafotili všechny smuteční hosty! Proč asi?

Po pohřbu jsme sezvali všechny smuteční hosty k nám domů do paneláku. Většina se občerstvila, potěšila a odešla, to nej-jádro zůstalo. Tehdy jsem obdivoval Karlovu profesionalitu. Vždyť dvacet let nebyl doma, přijel za tragické události s vědomím, že tu mámu už nikdy na tomto světě neuvidí – a přesto dokázal vzít do ruky kytaru a hrát a zpívat do časného kuropění. Já bych to asi nedokázal!

Druhý den Karla odvezli zase do Prahy a tehdejší ministr vnitra mu prodloužil sociální vízum z jednoho dne na týden. Tak Karel vpadl do víru událostí toho pozdního podzimu či zimy 1989. Jezdil od jednoho štábu OF k druhému, do škol, divadel, amfiteátrů, hrál 2 – 3 představení denně, do strhání těla. Musel však při tom prožívat úžasné pocity, protože přesto, že byl 20 let zakazován a totalita se pokusila vymazat jméno Karel Kryl z povědomí tohoto národa, když se vrátil, i přes zákazy s ním zpívali všichni...

Tak se také stalo,že postavili vedle bratříčka na balkoně Melantrichu v Praze na Václavském náměstí Karla Gotta! Oni dva pak spolu zpívali tomu několikatisícovému davu naši státní hymnu. Vzápětí odjel bráška k naší sestře do Chrášťan – seřvala ho sestřička, za týden přijel ke mně na Moravu – seřval jsem ho já. To proto, že jsme nedovedli pochopit, jak to, že zpíval spolu s Gottem!! A on na to odpověděl, že nezpíval on s Gottem, ale Gott s ním. Že to byl trapný pokus od Václava Havla a Jiřího Černého dokázat zfanatizovanému davu, něco takového, jako smíření. Smíření mezi těmi, kteří si tady za totality užívali svých prebend a výsad, dostávali tituly národních umělců, dokonce se stali mluvčími Anticharty, s Karlem, který musel opustit vlast a za jehož tvorbu byli lidé tady v republice trestáni a persekvováni.
Ne, nelžu, protože v říjnu 2004 za mnou po koncertě v Jaroměři přišel člověk, který v r. 1974 sloužil jako záklaďák na vojně v Hranicích na Moravě a přinesl mi kopii rozsudku „Jménem republiky“ nad ním samotným, kde se píše :
„a odsuzuje se jménem republiky k odnětí svobody na 12 měsíců nepodmíněně za to, že svým kolegům hrál a zpíval písně Karla Kryla zaměřené proti socialistickému zřízení a našim spojencům ze socialistického tábora a také za to,že nechal ostatní vojáky kopírovat kazety s Krylovými písněmi…“

To zpívání s Gottem Karel Havlovi a Černému nikdy neodpustil, stejně jako později neodpustil Klausovi s Mečiarem, že dopustili rozdělení tohoto státu na dvě republiky, aniž by se národů zeptali, zda s tím souhlasí.

Bratříček byl vždy nesmírně kritický ve svých textech a zdálo se, že díky sametové revoluci s tím přestane. Jenže se stal pravý opak. Trvalo to jen kratičkou dobu a Karel se vrátil ke své kritičnosti, přinutila ho fakta. Seděl třeba u mne doma v Novém Jičíně přesně v ten okamžik, kdy Václav Havel šel na to slavnostní Te Deum do Svatovítské katedrály v Praze v těch proslulých krátkých kalhotách nad kotníky. Vyskočil z křesla a doslova řval: „To je hanba, to je ostuda, to je mezinárodní průšvih!!“
My jsme na něj nechápavě koukali a omlouvali, že snad zrovna nezáleží na délce kalhot, ale spíš na charakteru a osobnosti, po všech těch Gottwaldech, Zápotockých, Novotných a Husácích.
Oponoval, že když do čela tohoto státu jako nejvyšší představitel jde člověk, který si k sobě neumí vybrat krejčího, který by mu nedovolil takhle jít na ve- řejnost, jak si chce vybrat poradce, aby mu radili v těch daleko důležitějších věcech! Samozřejmě, s postupujícím časem, jsem mu takřka ve všem dal za pravdu. Ono mezi poradci bylo x agentů STB a nechme agenty. Vždyť nejbližším poradcem a spolupracovníkem byl i Marián Čalfa – člen Adamcovy komunistické vlády a člen předsednictva ÚV KSČ !! Stejně tak Karel varoval před kupónovou privatizací, když nejsou přesně vymezená pravidla. Varoval, že bez zákonných mantinelů to Češi rozkradou. My jsme, plni naivity, oponovali, že každý z nás rád přispěje tisícikorunou, fabriky tak dostanou do ruky hotové peníze a budou si moci nakoupit techniku a technologii a že ten Západ doženeme! Jak naivní a hloupé!! Mnohokrát jsem se v duchu bráškovi omluvil, jenže dnes je už na omluvy pozdě.

Nějak jsem přeskočil velmi důležité období, a to exil. Karel, když zjistil, co ho asi doma za železnou oponou čeká, vzal na sebe riziko a zůstal „tam.“ Určitě to neměl snadné, jenže on uměl být cílevědomý, hlavně tam, kde to potřeboval nebo tam, kde ho to bavilo. Měl také trošku vyšlapanou cestičku díky médiím v Československu, takže třeba na RFE už ho znali. Měl také štěstí, že se brzy seznámil s tehdejší převorem benediktinského kláštera v Roohru – Anastázem Opaskem, který, ač sám donucen k opuštění vlasti, se mu stal postupně zpovědníkem, přítelem a duchovním rádcem. Kolem tohoto důstojného pána se tam v exilu scházela skupina intelektuálů, kde Karel získával kontakty na důležité lidi, na rozhlasové stanice, na emigrantské krajanské spolky po celém světě a také se tam našli sponzoři, kteří mu pomohli vydat druhou a třetí gramofonovou desku. Rakovinu a Maškary. Převážet za totality Karlovu tvorbu přes hranice bylo velmi riskantní a hlavně nebezpečné.

Češi si však vždy nějak poradili,a tak jednoho dne u nás doma zazvonili pošťáci a přivezli balíček s dvěma deskami. Jedna byla – Eine kleine Nachtmusik od Mozarta a druhá Valčíky Johana Strausse. Když jsme to však pustili, jedna byla Rakovina a druhá Maškary! Chtěl jsem nějak poděkovat odesílateli, byl však fiktivní, stejně jako jeho adresa. Po revoluci si je bráška vypůjčil, že je potřebuje pro nějaké natáčení a už se k nám nikdy nevrátily. Ten dokument skutečně existuje, Karel tam drží v každé ruce jednu desku hrdě nad hlavou. Také jsme si slíbili, že spolu pojedeme do Kanady na lososy – až bude mít více času. Teď už ho má opravdu dost, i já bych ten čas nějak vyšetřil, jenže se mi za ním ještě nechce!

Bratříček za 20 let exilu opravdu procestoval celý svět. Chodily nám pohlednice a dopisy z celého světa. Mnohdy byly doručeny s notným zpožděním, někdy bez exotických poštovních známek (i soudruzi na STB přece měli děti!!), dopisy často rozlepené po státní kontrole. Korespondence opravdu z Kanady, Austrálie, USA, z Kanárských ostrovů…!
A my doma? Mě v r. 1971 vyhodili z práce z vojenské opravny tanků – našich „holubiček míru“. Prý to není na hodinu, ale do 10 dnů opustíš závod! Striktní facka do tváře – šok! Co dál? Bývalý kolega v té době jezdil s fekálním vozem a tak jsem nejdřív myslel, že mu půjdu dělat závozníka, tam že snad nebudu vadit. Zkusil jsem však ještě na zkoušku zavolat příteli Jiřímu, za jakýchže to okolností jsem byl „odejit“ a zda pro mě může něco udělat. Přítel se pozná velmi rychle – druhý den jsem nastoupil v továrně, kde on pracoval. S dvou a půlletou přestávkou jsem tam pak pracoval až do roku 1996! Pak mi bylo naznačeno, že jsem se pro novodobé ředitelstvo stal jaksi nepohodlným, neb jsem jim příliš viděl do karet. Jaký to paradox! Až jsem toho pana šéfa všechno naučil, stal jsem se nepotřebným. Sháněl jsem tedy nějaké jiné zaměstnání a přesto, že většina těch ředitelů či náměstků z okolních podniků u mne seděla na kafe, když jsem hledal zaměstnání, ozývalo se: „Žes´nepřišel před týdnem! Už je všechno obsazeno!“

Až u té vojenské firmy, kde soudruzi důstojníci svlékli uniformy a zůstali ve svých výnosných funkcích, jsem byl vzat na milost. Šel jsem dělat toho posled- ního z technických kontrolorů v prvovýrobě. Jaká to úleva po náročných funkcích! Denně jsem kalibrem musel zkontrolovat tisíce otvorů či závitů, až jsem si uhnal tenisový loket a za rok druhý a musel jsem jít na operaci. Také jsem těm „mocným“ říkal, že takhle se prostě firma nevede, že na vše musí být patřičné vybavení a nářadí, že v organizačním pavouku jsou jednotlivé útvary, které mají přesně vymezené povinnosti a úkoly a že jejich práci nemůže a také nesmí suplovat lidé přímo na dílně. „Zastavuji výrobu!“ Několikrát jsem to tak udělal, stal jsem se opět nepohodlným a dle hesla „Kdo chce psa bíti,hůl si najde“ jsem byl odejit znovu.

Hledat v Česku v 54 letech práci, je nad lidské síly. Měl jsem štěstí, že už jsem asi 3 roky externě spolupracoval s písničkářem Pepou Nosem. Jezdil jsem s ním ve svém volném čase a recitoval své verše, časem jsem začal i hrát své písničky. Když ani po několika výběrových řízeních a psychotestech jsem zaměstnání nesehnal, stal jsem se v 54 letech „svobodným umělcem“. Zní to blbě, ale je to pravda. Zkusit jsem to prostě musel.

Maminka, po tátově odchodu z tohoto světa, byla velmi zničená, nesloužilo jí zdraví, přesto byla i nadále vedoucí okresní prodejny Nábytek. Jen do té chvíle, než polský předchůdce našeho špiona Minaříka na Rádiu Svobodná Evropa – kpt. Czechowitz – utekl zpět do Polska. Pak ho vozili po satelitech sovětské zóny jako zlaté tele a on všude vykládal, jak hrozné praktiky tam panovaly a také to, s kým se denně setkával. Samozřejmě jmenoval mezi jinými i Karla Kryla. A bylo vymalováno! Stejně jako v mém případě i mámu přeřadili na jednu z provinčních prodejen, musela denně dojíždět – to aby jí zbytek času do důchodu opravdu znepříjemnili.

Moje děti, stejně jako kdysi my, byly určeny pro manuální práci, nejvýše by jim snad dovolili vyučit se nějakému řemeslu. Dcera Hanka zpívala spoustu let v dětském pěveckém sboru. Když měl sbor recipročně vycestovat do Itálie, byl povolán sbormistr „na kobereček“ na OV KSČ. „Všichni mohou vycestovat – - Krylová zůstane doma! “Václav nevěřil svým očím a zastal se, že Hanku potřebuje, že je sólistkou sboru a tím pádem tedy těžko postradatelná. Navíc připomenul soudruhům, že kdykoliv mají schůzi, konferenci nebo veřejnou akci, chtějí nějakou pionýrskou pěveckou úderku – a skoro vždy tam malá Krylová zpívá! Co Vám to vlastně vadí, vždyť je to dítě! Soudruzi nakonec Hanku se sborem pustili. Stejně tak se nakonec povedlo, že vystudovala i přes protesty některých pseudopedagogů aspoň gymnázium.

Syn byl na tom podobně. Udělal přijímačky na dvě školy a z obou přišla odpověď, že pro nedostatek míst na něj žádné nezbylo. Odvolal jsem se. Soudruh ředitel gymnázia nepřijetí bez váhání potvrdil a druhý ředitel průmyslovky si vůbec nepřipustil, že by se nějaký živel Kryl odvolal! Zmeškal termín pro odpověď, což mi trochu ulehčilo situaci. Tehdy, i když jsem jinak velmi mírné povahy, jsem v telefonu zvedl hlas a dal mu co proto. On zděšeně koktal, vědom si, co ho to od spolusoudruhů bude stát, ale nakonec přiznal, že vždy mají nějaké místo v záloze – že našeho syna tedy přijmou.

Naše třetí dítě, dcera Pavla, to už měla trošku snazší, aspoň po politické stránce. Od ranného věku hrála odbíjenou a postupně to dotáhla až do státní reprezentace. Pak však všechno nějak opustila a dnes hraje druhou nejvyšší soutěž jen tak pro radost z pohybu.

Karel velmi brzy po revoluci 1989 začal při koncertech spílat lidem a vyzýval je k tomu, že nelze sedět s rukama v klíně a čekat, že za nás někdo něco udělá. Že nelze socialisticky pracovat a brát kapitalistické peníze! Burcoval je způsobem sobě vlastním z letargie, což lidé po 40 letech totality vůbec ne- chápali,či nechtěli pochopit.A tak Karlovi začalo na koncertech ubývat diváků, postupně ubývat samotných koncertů, ustaly koncerty v televizi i rozhlase. Byl strašně zklamán a nemohl se smířit s tím, kam až to naši novodobí „mocní“ vedou. Chystali jsme se na oslavu jeho 50. narozenin. V té době jsem ještě já nestál na „prknech, která znamenají svět“, ale byl jsem vedoucí marketingu a obchodního oddělení v jedné malé strojírenské firmě v Novém Jičíně. Tehdy jsem šel po horní chodbě, kde byly kanceláře. Vyběhl kolega a zval mě k sobě. Na stole mu hrál tranzistorák a z něj zpíval Karel. Divil jsem se, že ho pustili po čase do éteru, ale kolega jen konstatoval, že hlásili, že Karel zemřel! Byl jsem na rozpacích, nechtělo se mi věřit, vždyť soudruzi během dlouhých 20 let několikrát vypustili fámu o Karlově smrti! Pak obvykle brzy přišel odněkud pohled, kde bylo Karlovým rozmáchlým písmem napsáno, že „sveřepě žije!“ Stejně si myslím, že soudruzi z STB dlouho přemýšleli, co taková hesla, jako třeba „ Madame, kde máte své diamantové přívěsci?“ znamenají, jaká že je to šifra. Jenže to bylo mezi námi, jako kdyby řekl, dosud žiji a vše je relativně OK. Za nějakou chvíli jsem to ale slyšel na vlastní uši a čekal, že někdo blízký mi tu smutnou zprávu potvrdí. Čekal jsem marně, a tak jsem se do pátrání pustil sám. Někde jsem se pak dověděl, že bráškovi údajně puklo srdce, měl rozsáhlý infarkt na zadní stěně srdce. Podle ošetřujících lékařů prý měl Karel šanci přežít, jenže on už nechtěl žít. V situaci, kdy zjistil, že vše, co dosud vykonal, není chápáno a nikdo se k jeho boji nepřipojil, vzdal to. Měl v sobě ten zoufalý Falstafovský komplex, že ať dělá cokoliv pro dobro tohoto státu, mocní si dělají jen to, co jim vyhovuje, bez ohledu na ostatní, a on sám je příliš sláb na to, aby cokoliv, bez pomoci ostatních, změnil. Prostě se utrápil.

Bojoval jsem, aby bylo naplněno Karlovo přání být pochován v našem rodinném hrobě v Novém Jičíně, jak sám Karel jednomu novináři řekl. Jenže na to nikdo nebral zřetel a pochovali ho v Praze na Břevnovském hřbitově. Možná, že je to tak lepší, protože přece jen do Prahy je větší spádovost, než někam na sever Moravy. Na bratrově hrobě je pomník ve tvaru otevřené knihy a dole je připevněna deska s Karlovým portrétem. Ten, kdo portrét vybral, přesně ve výrazu vystihl ten pocit marnosti a zklamání.

Jednu historku na závěr :
Projížděli jsme s mojí ženou Prahou směrem k domovu a já, když už jsem až tam někde okolo Břevnova, obvykle už nechci zastavovat, protože domů už je to jen asi 80 km. Tehdy ale byla neděle, bylo i dost času, takže jsme se jeli na hrob podívat. Na hrobu jsme udělali pořádek - on tam každý chce něco chce ze sebe nebo tamotamtud zanechat a je třeba udělat selekci. Pak po zapálení svíčky stojím s mou ženou a koukám do toho „poťouchlého“ šklebu na Karlově pomníku a docela nahlas povídám : „Ty si tady ležíš, flákáš se, kolem je přece tolik práce! Lidé přece jen už trochu pochopili, cos´jim chtěl říci, už by dnes zase za Tebou šli a rukou společnou bychom mohli vymést všechnu špínu, co je tu kolem nás!“
A místo odpovědi přes zeď za námi přeskočil veliký černý kocour s bílou či šedivou náprsenkou, přešel mezi námi a pomníkem přes Karlův hrob, hlavu otočenou k nám a protivně mňoukal. Zůstali jsme jako opaření, bylo to jednoznačné a nedalo se to vysvětlit jinak, než že nám bráška něco sděloval.
„ Teď jste na řadě Vy, já už pro Vás nic víc udělat nemohu a ani nechci!“

Já nejsem z těch, kteří dokážou být u hrobu dlouho, takže jsme se slzami v očích odcházeli zpět k našemu autu. Ten kocour musel někde mezi hroby za námi, protože když jsme docházeli k autu, on zase přeskočil přes zeď ven, proběhl pod našim autem a za stálého mňoukání majestátně odpochodoval tam někam ke stadionu „Na Markétě“.

Možná ještě jednu historku na doplněnou. Karel po svém odchodu na onen svět se dost často hlásil. Hráli jsme s Pepou Nosem na přerovské pedagogické škole. Někdy v půli června, bylo nádherně a dívky tím pádem více ukazovaly než skrývaly. Mluvil jsem o tom, že se bráška dost často nějak přihlásí a na závěr koncertu jsme hráli Karlova Anděla. V první řadě před námi seděla dívka, která by se ihned mohla zapojit do soutěže miss, na sobě skoro průhlednou halenku, pod tím nic a ještě na ni svítilo sluníčku! Skoro jsem nevěděl, co s očima. A najednou přiletěl motýl a přesně té nejkrásnější dívce se posadil na ňadro! Přesná symbolika!

Nebo: V mých začátcích mi nabídl spolupráci jeden brněnský folkař a chystali jsme se na krátký pracovní výlet do Bratislavy. Já v té době většinou jen recitoval. Byl jsem uprostřed recitace jedné mé vážné básně, když mezi obecenstvem vypukl bouřlivý smích. Bylo mi to divné, netušil jsem, proč se lidé smějí, v domnění, že je to mým zaviněním. Jenže mezi kabely a šňůrami na jevišti běhala malá myška a vůbec se jí nechtělo někam zmizet. Lidé řvali smíchy a bylo po soustředění a vlastně i po koncertě. Karel jakoby chtěl vzkázat,že tohle není to, co by ode mne chtěl vidět a dal to tak jasně najevo.

Karel nechtěl, abych s nimi spolupracoval, nicméně jsem onomu folkaři vděčný za to, že mě donutil koupit si znovu kytaru a po dvaceti letech oprášit aspoň těch pár akordů, co už jsem dávno zapomněl. Pak jsem jednou v potu tváře zpachtil svou první píseň a pokusil jsem ji na jedné zkoušce zahrát.
Načež se ozvalo :
„Tu svoji sračku si nechej, teď budeme hrát Kryla!“

Taková spolupráce samozřejmě neměla dlouhého trvání a brzy jsme se rozešli. Asi za rok, 21. srpna 1998 mi zavolal Pepa Nos, zda bych nechtěl vystoupit v jeho programu jako host. Vznikl tak postupně náš společný pořad „Nostalgie s Krylem“, s nímž jsme objeli postupně celou republiku hlavně po středních školách. Pepovi vděčím za to, že mi umožnil vedle sebe „zrát“ a naučil mě většinu fíglů, které k této branži patří, čímž jsem vlastně mohl nastartovat svou samostatnou cestu.

U příležitosti nejrůznějších výročí kolem Karla jsem měl možnost dostat se na scénu mezi profesionály – já, amatér! Zahajoval jsem vlastně vzpomínkový pořad k 5. výročí smrti v Karlínském divadle. Ne že bych měl nějakou velikou trému, ale obrovský pocit zodpovědnosti nepokazit to, co Karel dotáhl k dokonalosti. Zákonitě mě vždy lidé budou srovnávat s bratrem, jenže to prostě nejde. Já budu vždy Jan a Karel zůstane Karlem – legendou. Ta společnost obecenská se dělí na tři skupiny. První, ta nejpočetnější, té je to naprosto jedno. Druhá, která tvrdí, že jsem hajzl, lump a darebák, že parazituji na slávě bratrově a nejraději by byli, kdybych nebyl, neexistoval. Prý ubírám bratrovi slávu! A třetí, která tvrdí, že je dobře, že něco takového dělám, protože tato společnost potřebuje, aby se aspoň někdo pokusil jí pootevřít oči. Je totiž kolem nás každodenně tolik problémů a nešvarů, že je nutné na ně poukázat. S láskou, sarkasmem, ironií, vtipem. Nicméně zajímavé je, že právě ti, kteří mě nejvíce kritizují a zvedají varovný prst, pak na mých programech chtějí, abych z toho Karla zahrál co nejvíce. Pochopitelně mi to vzápětí vyčtou!

Hraji teď dost často na středních školách. Světe – div se! Karel Kryl je dnes v maturitních tématech! Dnešní generace „náctiletých“ je natolik bezprostřední a navíc bez skrupulí, že dovede dát jednoznačně najevo, co ji zaujme a co je jí lhostejné. Na nic si před nimi nehraji a oni moc dobře vycítí, že mé vyprávění či kritika není vytahování se, ale normální výpověď o lidských osudech.
Tuhle po programu za mnou přišla studentka a řekla:
„Pane Kryle, kdyby žil Váš bratr, byl by na Vás pyšný!“

Musím říci,že taková slova mě těší a jsou mou satisfakcí. Často teď ve školách padne dotaz, zda mi nevadí, že Dan Landa zpívá Karlovy písně. Odpovídám, že mám sice výhrady k jeho orlíkovské minulosti, příslušnosti k extrémistickému hnutí atd, ale na druhé straně tím, že zpracoval bratrovu tvorbu do rockové podoby, ji velice přiblížil současné mladé generaci. Udělal prostě kus dobré práce v propagaci Karlova díla. Ještě před dvěma, třemi lety, když zazněla některá z Karlových písniček, studenti netečně koukali a nic jim to neříkalo. Dnes zbystří, že se snažím hrát něco, co oni z médií znají. Na druhé straně mi zase trochu vadí, že řeknou – to je písnička Landova!

To,že jsem se dostal do folkařské branže, mi otevřelo cestičku také na nejrůznější akce a festivaly po celé republice. Před pár lety jsem spolu s Pepou Nosem byl pozván na setkání trampů tam někam na jih od Písku, do Medenice. Nevěděl jsem, oč se jedná, ale trampskou píseň mám rád, jel jsem tedy. Tam v Medenici, se vždy na začátku září sjedou muzikanti a trampští kamarádi z celé republiky a také velký kamarád z Chicaga v USA. Šerif trampské Osady Dálawa, Eda Vedral. Povídali jsme si dost dlouho a šerif říkal, že Karel u nich v Ciceru několikrát byl, že byli kamarádi a že tedy já musím za nimi přiletět. Nebral jsem to nijak vážně – řeč se mluví a voda teče – a tak při pár dalších ročnících jsem telefonicky komunikoval s Edou, že jako tento rok to už vyjde. Jenže vše šlo do ztracena, cesta za moře žádná. Až v březnu 2004 mi po půlnoci zvoní telefon, volal šerif, že si na listopad nemám nic plánovat, neb se počítá s mou návštěvou. Bral jsem to zase jen jako zdvořilost, ale na zářiové setkání mi Eda přivezl pozvání k cestě. Musel jsem co nejrychleji obnovit pas, neb mi končila platnost, vyřídit vízum, zajistit si letenku a najednou přišel den D. Nastupuji do toho obrovského airbusu směr New York! Říkal jsem si, že přece není možné, aby aspoň jeden Čech, Moravan či Slovák se mnou neletěl až do Chicaga! Neletěl!! Neumím totiž anglicky. Cestu jsem si doslova užíval, probíhaly mnou nádherné pocity. Nikdy před tím jsem, kromě okružního letu nad horou Říp, nikam neletěl. Bílé moře mraků, ozářené podzimním sluncem, průhledy přes mraky na pobřeží Francie, zjištění, že tam někde u nás už je dávno tma a tady stále ještě svítí slunce! Do New Yorku jsme přiletěli ve tmě, pršelo a já tajně doufal, že když mám přílet i následný odlet na terminálu č.3, nebudu muset nikam „přestupovat“. Omyl. Musel jsem, neb všichni někam spěchali a já zůstal u letadla skoro poslední. Pospíchal jsem tedy za nimi, při pohledu na ceduli s nápisem „bagage“, jsem pochopil, že si mám vyzvednou zavazadlo. Pak bylo nutné projít celnicí, přes deklarace a přes páté přes deváté! Styděl jsem se, že jim nerozumím a bylo neskutečně traumatizující, než jsem se dostal zpět na můj terminál č.3. Zde další problém! Všichni totiž musejí projít bezpečnostní kontrolou – díky 11. září! Vyzout boty, sejmout hodinky, vysvléci kabát, sundat kytaru, vyjmout vše z kapes …! Bosý pak projít rámem, který registruje kovy.
Zapomněl jsem maličký klíček od kufru, tak mě ti černí zaměstnanci postavili rozkročmo a upažmo, osahávali a hledali to, co způsobilo rozruch. Bylo to strašně ponižující a deprimující. Pak mě pustili dále, nějaký čas jsem musel čekat na mé letadlo a pak jsme se vznesli směr Chicago. Za chvíli přestalo pršet a pod námi se objevilo město – světla. Říkal jsem si, které to asi je, jenže ta světla už na další hodinu pod námi nezmizela, naopak, přibývalo jich a pak jsme šťastně přistáli na letišti Midway. Tady už to bylo jednoduché, jen vyzvednout kufr a hajdy za kamarády. Byl jsem ubytován přímo u Vedralů, kde už spala spousta známých a význačných hostů přede mnou, také můj bratr, Pepa Fousek, Štěpán Rak, Alfréd Strejček a hodně jiných. Dle tradice, večery končily většinou tam nahoře v patře u lednice s pivem Busch (pro hosty bylo i lepší pivo!). Druhý den jsem odpočíval po náročné cestě a večer jsem byl odvezen na českou katolickou mši.

Byla legrace, protože hned u kropenek mi Edáček utekl na potřebu a v tom slyším: „Dnes má přijet nějaký Kryl, nevíš kdo to je?“ Dva starší pánové polemizovali se zvědavostí. Od vstupní brány mě už ale vítal růžolící, příjemně usměvavý velebný pán Dušan Hladík. Dostatečně nahlas, ke zděšení obou pánů. Byl sem uveden na čestné místo a na začátku mše mě páter Dušan oficiálně přivítal jako „milou návštěvu z dalekého Česka“. Po mši mě pak Msgr. Hladík naložil do auta a odvezl na tradiční Moravský krojovaný ples. Připadal jsem si hned jako doma, krojovaní se střídali na podiu, ale ty tance přece jen byly pojaty trochu jinak, než jak jsem byl zvyklý. Je však podivuhodné, že děti, které se už narodily v USA, se znovu oblečou do našich nádherných krojů a přesto, že nemluví česky, snaží se udržovat tradici. Druhý den byla neděle a vše se chystalo na večerní představení ochotnického spolku. Ti báječní lidé si troufli nastudovat muzikál pánů Voskovce a Wericha Divotvorný hrnec i s těmi nesmírně hudebně složitými písněmi pana Ježka! Než jsme odjeli směr divadlo, říkal šerif, ať vezmu kytaru. Nechápal jsem, ale poslechl. Pak, ještě než začalo představení, mě postavili doprostřed podia, pustili na mě „štych“ a zahrál jsem jednu z „Karlovek“ Karavanu mraků. Byl to pro obecenstvo šok, ale páter Dušan pak vše vysvětlil a pozval všechny, že za týden v neděli 21. 11. se uskuteční vzpomínkový pořad na mého bratra Karla Kryla u příležitosti 10. výročí od jeho odchodu z tohoto světa a také k nedožitým šedesátinám. Divadlo bylo nádherné, mnozí amatéři by ihned mohli k profesionálům a zvláštní bylo, jak se k textům chovali lidé, kteří v té Americe žijí už několik desítek let. Když se v muzikálu zpívá – Jakpak je dnes u nás doma ? – těm dříve narozeným lidičkám tekly slzy a to doma určitě nebylo v USA. Po představení jsme spolu s protagonisty odjeli do české hospody, hned byly v rukou kytary a už se zpívalo to, co přišlo na um. Samozřejmě česká lidovka, trampské, Semafor apod. Další dny se o mne staraly Vedralovy dcery s jejich partnery, vozili mě po muzeích, dostal jsem se třeba do Art institutu – takto vlastně uměleckého muzea, kde byla nádherná galerie,vlastně průřezová celou historií malířství celého světa. Zavezli mě také do města mrakodrapů, vyjeli jsme výtahem na druhý nejvyšší „The Hancock“, prošli jsme mořským akvariem a taky jsem chtěl polaskat vodu z Michiganského jezera. Jenže až k vodě mě nepustili, tak snad někdy příště. Po tak náročných procházkách mě pak odvezli domů do Cicera, já doslova padl na postel a v mžiku usnul. V 23 hodin najednou klakson, zvonek a: „Vstávej, jedeme na pivo!“ Dcera Pavla se svým partnerem Dianem (Indonésan) mě dovezli před českou hospodu s názvem Klas. Přišel šedovlasý starší barman a ptá se česky, co si dám. Byl jsem jako Alenka v říši divů, neb tam k pití byla Plzeň, Staropramen, Fernet – no prostě česká hospoda.

V sobotu byla generálka na nedělní akci a přesně dle pravidla, že špatná generálka obvykle předchází výborné premiéře, se tak stalo. Probíhalo to tak, že většina lidiček, co tam teď pracují, jsou i muzikanti. Každý si tedy nacvičil dvě – tři „Karlovky“, dvě starší dámy pak něco z Karlovy poesie a já byl pozván, abych zavzpomínal na brášku, zahrál a zarecitoval něco ze své tvorby. Dopadlo to celé výborně, jen bylo nutné několikrát měnit scénář dle situace. A po akci? Samozřejmě zase do hospůdky! To nejkrásnější poznání však spočívá v něčem jiném. Ti lidičkové, co tam žiji, bez ohledu jak dlouho, se skutečně k sobě chovají nějak jinak, než my tady doma. Jako by tam mávl kouzelným proutkem ohleduplnosti. Snad je to tím, že aby vůbec nezapomněli rodný jazyk, prominou druhému ty jehly, špičky, sochory a kůly a snaží se jeden druhému vyjít vstříc. Také jsem nezažil tu charakteristickou českou „zaplivanost“, že jsme pupek světa, či že máme zlaté české ručičky. To tam prostě neplatí, na to si tam nikdo nehraje. Tam platí, že buď něco opravdu umíš, a nebo si to nechej!

Jednou jsme také byli v hospůdce pro změnu slovenské. Zrovna na baru ležely noviny, kde byla vyobrazena ta hrůza po vichřici kolem Vysokých Tater. Šéf je zrovna z Popradu a byl z té hrůzy špatný. On bydlel dříve tam, kde nyní byla spoušť a hrůza. Je stejně zvláštní, jak reaguje příroda na lidské bezohledné chování. Bouře, průtrže mračen, vichřice, rozvodněné řeky, vlny tsunami…!

Jak dlouho to bude ještě trvat, než lidstvu dojde, že jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá! Co vlastně připravujeme našim dětem a vnukům? Bude jim vůbec dopřáno dožít svůj život? Lidstvu chybí pokora a zdravý rozum.

Cesta zpátky byla snazší, neb cesta domů taková bývá. Sice než mě pustili do letadla, zase přišla na řadu bezpečnostní kontrola, dokonce mi nedovolili vzít kytaru do letadla, ale opravdu, dle slibu, se o ni starali a dovezli mi ji v pořádku až do Prahy. Anabáze skončila šťastně, zůstala spousta zážitků, poznatků a inspirace. Díky Ameriko!

Vrátím se ještě do vzpomínek. Lidské osudy jsou někdy poznamenány předzvěstí a my se s tím většinou neumíme srovnat. Asi rok před Karlovou smrtí jsem potřeboval něco zařídit přes právníky stran restitucí. Karel vzkázal, že nemám žádného shánět, že v Praze platí právníka, ať se na něj obrátíme. Neznal jsem v té době Prahu až tak podrobně, jako dnes a tak jsem požádal příbuzné, aby mě navigovali. Samozřejmě jsme nedojeli přímo k Břevnovskému klášteru, ale špatně shora ke zdi tamního hřbitova. Nechtěl jsem těch 300 metrů znovu objíždět, že to dojdeme pěšky. Když jsem ale chtěl vystoupit z auta, doslova mě zachvátila křeč do hlavy, prý jsem strašně zbledl a myslel jsem, že je to můj konec. Tma před očima, hrozná bolest, neschopnost pohybu. Moji blízcí nevěděli, co se mnou je. Vrátil jsem se do auta, snažil se nějak soustředit, což se po chvíli povedlo a i s bolestí jsem odejel. U kláštera mě rodina podpírajíc dovedla až do průjezdu, kde nějaká paní vařila pro turisty kávu a po kávě bolest trochu ustoupila. No a za rok jsem na tom místě doprovázel brášku na poslední cestě!
A pak prý neexistuje intuice!

Zpět na úvodní stránku    

Mé životní krédo

“Kdyby Ti někdo měl bránit v Tvé svobodě,
sraž ho se schodů...
i kdy by to byl tvůj vlastní otec...”

Tato slova mi jednou dávno řekl můj tatínek. Byl to člověk dobrotivý, laskavý, měl bohatého lidského ducha a silný smysl pro spravedlnost...
Ta silná slova myslel naprosto vážne...

Zpět na úvodní stránku